Aneb jak jsme jeli úplně někam jinam, než jsme chtěli jet.
Před Vánoci 2023 se nám přihodila bazarová dodávka, což jsme sice takhle brzy neplánovali, ale skvělá příležitost rozhodla za nás. Začali jsme řešit vestavbu (nechali jsme si dělat firmou) a ještě na konci března vyjeli na první zkušební výlet (trval jednu noc místo dvou, A přijela domu s horečkou, M řvala tak, že v autě s ní nikdo nechtěl spát…). Střešní stan a vyrobení 2kk tedy bylo podmínkou dalšího dobrodružství (bez střešního stanu jsme spali napůl v klasickém stanu, pak ale obytná dodávka ztrácí smysl). Stan přišel týden před naplánovaným výjezdem – takže narychlo jedna noc 20 km od domova, abychom se zajeli, a hurá balit.
Protože jsem nikdy předtím žádnou obytnou dodávku neviděla, tak představy byly veskrze romantické. Později začaly přicházet myšlenky typu: kam dáme věci? Potřebujeme závěsy? Vejdou se nám autosedačky, když rozložíme postel? Nebude vopruz furt balit? Na jak dlouho nám vydrží voda v kuchyňce? A co elektřina, máme dost silný panel? A z druhé strany: plánujeme 14 dnů, kolik jídla? Jaké bude počasí? Vejdou se nám koloběžky? Bereme všechny léky? Počet lístečků s tím, co nezapomenout, zařídit, vyprat a sbalit bylo tentokrát opravdu enormní.
Vyjeli jsme nejprve na 3 dny před cestou na chalupu do Jizerek (takže dvojí balení) a až odtud jsme si volali s kamarády Čmeláky, kteří se k nám měli na cestování přidat, jaká máme očekávání, co chceme vidět, jestli budeme spát nadivoko a že kempy nemáme moc rádi. Nástřel plánu na první dny bylo parkoviště před Špindlerovkou (přes bezkemp.cz), pak nějak přehopkat sever Čech a stočit to k Lužickým jezerum, kde zkusit najít ubytování mimo kemp a blízko jezera (nemožné). A kdyby se nám hodně chtělo, tak zajedeme na Rujanu. No, když rodiče a majitelé aut plánují, bůh kontrolek a nemocí se směje…
Večer před odjezdem Čmeláci volají, že je jejich dodávka rozbitá, a že se připojí buď v pondělí, a nebo až ve čtvrtek. My dobalujeme, nakupujeme a vyjíždíme směr Špindlerova bouda (z krásného počasí v tričkách a kraťasech). Příjezd na parkoviště je v pohodě, asfaltová plocha je relativně rovná, takže zaparkujeme, přestavíme a vyrážíme na pochůzku po okolí. Při vybalování 2x prší, pak fouká jak blázen a zima je taky pořádná. Špindlerova bouda nabízí za 80 Kč možnost umytí se u nich ve welness (ručník, sprcha, šatna, nebo bazén a vířivku a to je za 200 Kč), jsou velmi ochotní, děti neplatí, tak se umyjeme a jdeme spát (a v noci leje jak z jezu a jsou bouřky).
Ráno nefouká, což znamená jediné – tipky. M tak pokoušou po obličeji, že jdeme poprosit do recepce, jestli se můžeme nasnídat tam. Pak foukat začne, takže balíme a vyrážíme směr Petrovka, Ženské a Mužské kameny, Martinovka, Moravská bouda a zpět. Několikrát zmokneme, stojíme s dětmi v nosítkách pod stromem v bouřce, z Moravské boudy jdeme rychlostí blesku, protože se blíží další mrak.. No, jsme rádi, že na nás ostatní turisté nezavolali sociálku. Ale welness to pro dnešek jistí, vítr pofukuje, takže nic nežere a za nečekaně pěkného západu slunce jdeme spát.
Následující den dojdeme po moc hezké zvířátkové stezce znovu k Moravské boudě, občerstvíme se lívanečky s borůvkami a jdeme sbalit karinku. Protože jsme trochu zmrzlí, najdeme další Bezkemp jen kousek od Vrchlabí. Má plot a hřiště, takže ideální na revizi vybavení, jídla a takové zajetí se. Čmeláci se přidají až ve čtvrtek, tak máme čas se dát do kupy. Tyto dva dny navštívíme Vrchlabí a jinak se docela pelešíme.
Den potkávačky se Čmelákůma nás čeká přejezd na další Bezkemp, tentokrát na Labskou stráň. Ještě ve Vrchlabí nakoupíme zásoby, po cestě si přizastavíme u Panské skály a opět za deště přijíždíme k hotelu Belveder, ke kterému patří taková bezkempí loučka. Dostaneme pokyny k využívání WC v hotelu, projdeme si nejbližší vyhlídky a čekáme na Čmeláků, kteří se k nám opravdu připojí.
Následující den vyrážíme na (v našem případě) celodenní výlet. Slezeme ze stráně po zelené k Labi, přejedeme do Dolního Žlebu přívozem a po pravém břehu pokračujeme až do Hřenska, kde opět přejedeme přívozem. Hřensko projdeme skoro celé, ale jsme z něj otrávení, samá veteš a nevkus. K ústí Suché Kamenice jdeme po silnici a pak se napojíme na zelenou a okolo nádherných skalek vylezeme zpět u hotelu Belveder.
Rozhodli jsme se na tomto bezkempu strávit o noc déle, takže další celý den využijeme k návštěvě blízkých dětských hřišť, práci, sběru borůvek a večeři v kiosku před hotelem, opět za bouřky, ze které ale některým z nás není úplně dobře (a uzenku si již tento rok nedají). Taky koordinujeme další postup výletu – už se vydáme do zahraničí.
Následující ráno (no, spíš dopoledne) přes nákup přejíždíme ke skalnatému hradu v obci Oybin (druhá strana Lužických hor). V obci je dost parkovišť, ale i tak jsme rádi, že se někam nacpeme. Do skalního hradu se platí vstupné, ale rozhodně to stojí za to, neuvěřitelný velký komplex cest, chodeb, hřbitovů a torz místností. Další noc nemáme vymyšlenou, tak zkusmo zavolám na farmu Hvozd, jestli bychom si u nich nemohli zaparkovat karinku, a oni souhlasí. Takže přejíždíme hraniční hřebínek a velmi brzy táboříme na krásné louce se zvukem ovečkových zvonků.
Nebyli bychom to my, kdybychom nevyrazili do Lužických hor a hlavně – směrem ke skautské chalupě Selešce. Od Farmy Hvozd jdeme po silnici k Babiččině odpočinku a pak krásnou lesní zpevněnou cestou po modré až nad Šestku, kde je teda terén trochu horší, tak dál už nejdeme. Sbalíme auta a dojdeme si na skvělý oběd na Farmu Hvozd (když už nás nechali přespat, ať jim dáme utržit) a přejedeme přes Žitavou k Olbersdorfsee. Zrekultivovaný důl nabízí čistou vodu, stromy kolem břehu, no nejsme tu poprvé ani naposledy. A pro dnešní noc prvně využíváme aplikaci Park4night a nacházíme parkoviště na půli cesty mezi jezerem a Hvozdem. Parkoviště fajn, záchody přes den na centy, ale v noci zamčené (což než nám dojde, tak tam naházíme docela dost peněz). Ale protože spíme hned u nádraží, ráno vidíme několik parních mašin, což nám dost věcí vykompenzuje.
Poslední noc máme v plánu strávit taktéž na Park4night u jezera Berzdorfersee. Jednak tam jedeme fakt šílenou cestou (je to na hranici Německa a Polska), dvanak tam přijedeme a parkování už je volné jen v počuraném křoví. P4N jsou primárně myšlena na jedno přespání, ale zabydlené velké obytňáky vypadají trochu jinak.. Tak využijeme placené parkoviště blíž u vody a u jezera se zbývající den placatíme, je fakt horko. Opět na noc zamknou veřejné záchody, což opět nechápeme.
Poslední den se pořádně vykoupeme, pobalíme a za dost velkého horka se vydáváme do Kryštofova údolí na poslední společný výlet (večer hlásí velké bouřky a Čmeláci nás jedou vystřídat k Špindlerovce, kde jim neúčtovali storno poplatky a jen přesunuli rezervaci na jiné dny). V Kryštofově údolí máme nejdřív nějaké větší pěší ambice, ale skončíme úplně hotoví u ledové kávy a na viadukt se jedeme podívat autem. A s bouřkou v zádech dojíždíme opět na chalupu, kde strávíme zbytek z naplánovaných dnů na cestování.
Suma sumárum: celá tato expedice měla vypadat ale úplně jinak. Ale i tak byla skvěle vyvážená turisticky, povalečsky, společensky a koupačsky (jen koloběžky jsme vytáhli jednou, zbytečný krám v autě). Vyzkoušeli jsme všechno vybavení, poradili, co nefungovalo, a už další dny na chalupě mi chyběl ranní rituál přípravy snídaně venku. A kam se chystáme letos? 🙂
